Ostravské kaly po roce?

Reakce občanů proti kalům spalovaných v čížkovické cementárně ukázaly, že nám přestává být lhostejné naše životní prostředí, v kterém žijeme. Autor tohoto článku si klade za cíl s odstupem času se vyjádřit k některým skutečnostem, které se celé záležitosti týkají, ukázat na to, co se jeví jako méně významné a čemu bychom jako občané měli věnovat větší pozornost a také co v budoucnu od odpovědných orgánů žádat.

1. Jen mediální hysterie?

Přesvědčili jsme se, že iniciativa občanů má význam a je nutná, protože orgány, které nás mají chránit, ne vždy tak činí. Příklad vožení kalů přes celou republiku nebo snaha části poslanců schválit zákon, který bude více benevolentní ke znečišťovatelům životního prostředí, je toho důkazem. Argumentace, že poplatky za nečisté prostředí učiní podniky neschopné konkurence, je pohrdání zdravím občanů.

Celá akce začala až po upozornění medii, že díky povolení Krajského úřadu Ústeckého kraje jsou z Ostravy převáženy kaly, které obsahují škodlivé látky na litvínovskou skládku. Ty budou posléze použity jako palivo v čížkovické cementárně. Cementárna se možná trochu nezaslouženě dostala do středu pozornosti. Jsou zde totiž větší znečišťovatelé a ti si žijí tiše v pohodě.

Leč na příkladu cementárny a na průběhu celé akce můžeme sledovat typické reakce potrefených. Na mediální upozornění, že není něco v pořádku, probíhá vše podle stejného scénáře. Obviněný se brání argumenty typu: Jde jen o mediální hysterii, ve skutečnosti se jedná o banality, látky jsou zcela neškodné, máme prověřené atesty a důkazy, které to potvrzují. Jde jen o nedorozumění a neznalost věci.

Dále následuje snaha odvést pozornost na odbornou rovinu a dokázat, že kritizující autor vůbec neví, o čem mluví, protože píše o jiné sloučenině než má na mysli, že tam ve skutečnosti je. V našem případě to bylo, že má na mysli jedovaté chlorderiváty dibenzofuranu (uváděné pod zkratkou PCDF) a mluví o furanu, který je prakticky neškodný.

Zde se využívá úskalí, které chemie přímo nabízí – malá odchylka v názvu může znamenat diametrální změnu ve vlastnostech. Například oxid uhelnatý – smrtelný jed, oxid uhličitý – neškodný plyn.

Nicméně i v chemii se vžilo používání zkomolených názvů, kterým se nikdo nediví. Jsou to například názvy léků, pesticidů atd. Zde se drobná nepřesnost toleruje.

Proto pozor, když se argumentuje byť oprávněně odbornou neznalostí a silnými slovy o hysterii, je třeba si všímat podstaty problému. Zde nešlo o přesné názvy sloučenin, ale o upozornění na špatnost, tj. převážení kalů. Mimo jiné vyšlo najevo, že podobný materiál se v cementárně již dávno spaloval, ale bez povšimnutí veřejnosti.

Cementárna, zřejmě překvapena, zaujala vstřícný postoj, vědoma si své jasné převahy. Má k dispozici integrované povolení, v jehož rámci činí to, co jí legislativa dovoluje. Integrované povolení vydal Krajský úřad Ústeckého kraje a určuje chování cementárny ve vztahu k životnímu prostředí. Jsou zde stanoveny emisní limity některých škodlivin a kromě jiného uvádí více než sto položek látek, které je možno spalovat. Jde o nejrůznější látky, od organických halogenových rozpouštědel, barev, destilačních zbytků, hydraulických olejů obsahujících PCB (max. 10 mg/kg) až po pneumatiky a textil. Takže spalování ostravských kalů nic nebránilo a ani nebrání.

Nespokojujme se s tím, že na něco existuje povolení státních orgánů, nemusí to znamenat, že je to správně.

2. Limity a hraniční hodnoty škodlivin

Tvrzení, že nebyly překročeny limitní hranice sledované látky, má veřejnost upokojit, že je vše v naprostém pořádku. Někdy se ani neudává, kolik sledované látky bylo nalezeno. K uklidnění stačí, že vše je lepší, než stanovuje norma. Je jasné, že nějaká hranice musí být stanovena. Otázka je, jak byla tato hodnota určena. Stojí za tím složité vědecké zkoumání, že například, když bude obsah oxidu siřičitého vyšší než 50 mg/m³, tak to má nedozírné následky a naopak, když bude trochu méně, tak je vše v pohodě? Samozřejmě, že i při nejlepší vůli nelze hranici stupně škodlivosti exaktně určit. S jistotou můžeme jen tvrdit, že daná sledovaná látka je škodlivá, ale její škodlivý vliv je určován mnoha dalšími faktory. Je to například přítomnost dalších látek, které mohou mít synergický efekt v daném prostředí, možnost dalších chemických reakcí, teplota a další.

Jako příklad, jak se s emisními limity zachází, může sloužit již zmíněný oxid siřičitý. Emisní limit činí 50 mg/m³, ale cementárna má od krajského úřadu povoleno 400 mg/m³, a to proto, že používá surovinu, která neumožňuje hranici 50 mg/m³ splnit.

Můžeme si klást otázku: co je nám, jako občanům, do toho, jakou mají surovinu? Nás přece zajímá, co vypouštějí. Je zajímavé, že někde se na určitých limitech trvá – např. u azbestu se přestavují a upravují budovy, i když stojí a využívají se po desítky let. Zde by také stačilo příslušný povolený limit zvýšit a budova by se stala rázem obyvatelnou. Vše je zřejmě v rukou příslušného posuzovatele, my můžeme jen doufat v jeho kompetentnost a odpovědnost.

Pro naše prostředí je ovšem určující nejen limitní obsah sledované složky obsažené v m³, ale i kolik těchto m³ je za danou časovou jednotku vypouštěno. Je rozdíl zda znečišťovatel vypouští stovky nebo miliony m³.

Splnění požadovaných limitů představuje velmi silný argument při dokazování nezávadnosti daného provozu. Zde se osvědčuje zaštítění renomovanými vědeckými kapacitami. Ale sebelepšímu odborníkovi nezbývá nic jiného než skutečný stav porovnat s normou a potvrdit, že není překročena. Což je jen potvrzením pravdy, která pro posouzení skutečného problému nic neznamená.

Z pohledu nebezpečí překročení limitů byla zbytečná spalovací zkouška. Při znalosti složení kalů bylo pracovníkům cementárny předem jistě jasné, že k překročení limitů nedojde. I kdyby bylo složení kalů ještě nepříznivější, tak by si dokázali s problémem poradit. Třeba tím, že by kalů přidávali méně a spoluspalování by prováděli místo šesti let o něco déle.

Nespokojujme se tvrzením, že požadované koncentrace nežádoucích složek jsou pod stanovenými limity. Chtějme číselné vyjádření aktuálních i hraničních hodnot. Dále jaké jsou hodnoty u jiných provozovatelů a jinde ve světě. Uvědomme si, že splnění stanovených limitů nemusí znamenat, že máme být s daným stavem spokojeni.

III. Škodliviny, které dýcháme

Běžné, ale nebezpečné škodliviny

Mezi nejčastěji monitorované chemické sloučeniny patří SO₂ a NO_x. Jde o oxid siřičitý a oxidy dusíku, které cementárna měří kontinuálně. Jejich škodlivost je všeobecně známa a často diskutována. Kontinuálně se měří též TOC, což je celkový organický uhlík, který sice nevzniká při spalování, nicméně by bylo dobré znát jeho detailní složení. Dále se vyskytuje ještě označení VOC, což je takzvaný těkavý organický uhlík.

Při sledování emisí jsou vždy velmi důležité obsahy těžkých kovů. Ne všechny jsou stejně škodlivé, navíc řada z nich zůstane v případě cementárny díky technologickému procesu ve výrobku. Sledují se v emisích většinou jen 2x ročně. Toto by mělo stačit, jestliže je zaručeno stále stejné složení vstupních surovin. Je otázkou zda je vůbec možné toto podmínku splnit při tak širokém sortimentu odpadu, který je spalován. Sleduje se celkem dvanáct prvků, přičemž zvláště bychom měli věnovat pozornost obsahu rtuti, kadmia, thalia, arzenu a antimonu. Vůbec se nesleduje obsah bromu, který se dříve používal v plastech jako zpomalovač hoření a mohl by být v odpadu přítomen.

Dioxiny, PCB, PCDD a PCDF

Tato málo srozumitelná označení se často v diskuzích o kalech vyskytovala. Jde také o látky, které byly medializovány v minulém roce v souvislosti s vaječnou aférou v Německu. Pojmem dioxiny chápeme souhrnné označení skupiny chlorderivátů odvozených od dibenzodioxinů (PCDD) a dibenzofuranů (PCDF), což někdy vede k souhrnnému označení PCDD/F. Tyto látky jsou toxické, karcinogenní, přičemž toxicita závisí na počtu atomů chloru v molekule. Nejvyšší toxicitu má sloučenina označovaná jako TCDD. Vznikají při nižší teplotě než 600 °C všude tam, kde jsou přítomny aromatické uhlovodíky a prvek chlor. Například v ropných rafineriích, tam kde se spaluje PVC a organický materiál, ale i při lesních požárech nebo při spalování uhlí s obsahem chloru v lokálních topeništích.

Dále vznikají při spalování toxických PCB. PCB je opět souhrnné označení pro polychlorované bifenyly – látky příbuzné dioxinům. Ty se dříve pro své výhodné fyzikální vlastnosti používaly jako stálé plastifikátory do barev, olejů apod. Všechny tyto látky jsou škodlivé a v přírodě perzistentní, to znamená neobyčejně stálé a prakticky nerozložitelné. U živočichů se ukládají do tukových tkání a tak se dostávají do potravinového řetězce. Teprve při teplotě vyšší než 1000 °C se ireverzibilně rozkládají a je možno je takto likvidovat.

V integrovaném povolení Krajského úřadu je v emisích cementárny povoleno 0,1 ng/m³ dioxinů a furanu, přičemž pravděpodobně došlo ke stejné chybě jako v zmiňovaných mediích a jde zřejmě o PCB nebo PCDD/F. (Furan, pakliže by byl přítomen, potom by byl zřejmě uveden jako VOC).

Prach – prachové částice

Prach se zdá být tím nejjednodušším problémem při sledování čistoty ovzduší, ale není tomu tak. Zvláště v posledních letech se přichází k závěru, že prachové částice mají negativnější vliv na lidské zdraví, než se dříve předpokládalo. Uvážíme-li, že legislativa bývá za vědeckými poznatky zpožděna deset až patnáct let, není to povzbudivé zjištění. Při posuzování emisí se prach sleduje pod zkratkou TZL, což znamená „tuhé znečisťující látky“, přičemž není specifikována velikost částic, která je však pro vliv na životní prostředí velice důležitá. Zjednodušeně lze říci, že čím jsou částice menší, tím více jsou pro lidské zdraví škodlivější. Velké částice se poměrně rychle usadí, ale část se jich antropogenní činností přemění na částice menší. Jistou hranici představují částice o velikosti 10 µm, které se označují PM 10. Jsou-li částice větší, zachytí se v nose, ale menší mohou přecházet do plic a při velikosti pod PM 2,5 – to je 2,5 µm mohou vstupovat do plicních sklípků. Při ještě menších velikostech, kde se již pohybujeme v nano-rozměrech, se mohou dostávat do krevního oběhu a mohou se projevovat mnohem nebezpečněji. Jen pro porovnání, tloušťka lidského vlasu činí 50-70 µm.

Prachové částice jsou nebezpečné hlavně proto, že mají velký povrch, na který se sorbují škodlivé látky. Např. VOC, z nich nebezpečné PAU (polyaromatické uhlovodíky) a i voda a v ní škodlivé plyny. Spolu s kovy vázané na částicích se z atmosférického aerosolu potom mohou v dýchacím traktu uvolňovat a být příčinou nemocí. Jsou názory, že mikročástice v ovzduší mohou mít větší vliv na změnu klimatu než změny v obsahu oxidu uhličitého.

Znečistěné ovzduší kontaminované sedimentujícím prachem nemá jen negativní dopad na lidské zdraví, ale významně působí na metabolismus a následně i výnos rostlin a kvalitu pěstované produkce, říká prof. D Pavlíková z ČZU. Rostliny jsou ovlivněny nejen toxickými prvky a organickými polutanty, které prach obsahuje, ale i zastíněním listů rostlin. Prach na povrchu zvyšuje teplotu listu, mění jeho osvětlení, především působení IČ záření. V důsledku toho dochází v listu k negativním změnám. Dochází k omezení rychlosti fotosyntézy (může dojít ke snížení až na 25%) a tudíž k omezení růstu rostlin a k zvýšení rychlosti odpařování vody. Zaprášená rostlina nemůže vodu efektivně využít a trpí suchem, i když by v čistém prostředí tomu tak být nemuselo. Tato skutečnost je důležitá zvláště v našem kraji, který nadbytkem srážek neoplývá. Je zřejmé, že snížení množství prachu v ovzduší by mohlo mít významný vliv zvýšení efektivnosti zemědělské produkce.

Stanovení částic o velikosti PM 10 a PM 2,5, případně menších, není jednoduché ani levné. Nicméně se pro náš kraj jeví jako mimořádně důležité. Stejně tak důležitá by byla chemická analýza zachycených částic. Případným radiochemickým značkováním by se dal zjistit i původ částic. Při celkové chemické analýze by znalost obsahu chloru mohla odhalit přítomnost dioxinu a dalších škodlivých látek.

4. Geobal – palivo budoucnosti?

Samotný problém ostravských kalů byl podezřelý již v tom, že Ministerstvu životního prostředí trvalo tři roky, než o případu rozhodlo. Geobal 4 vzniká neutralizací kalů, jejichž hlavní složky jsou ropné látky a zbytky kyseliny sírové. Jelikož jsou volně skladovány na Ostravsku celá desetiletí, došlo zřejmě k samovolné separaci a tudíž zaručit konstantní složení je problematické. Při neutralizaci kalů vzniká reakční teplo, takže dochází k částečnému úniku oxidu síry a zajisté též aromatických uhlovodíků. Při jejich uvolňování je nebezpečí možné reakce s dalšími látkami. Jelikož je přítomen i prvek chlor, mohou tedy vznikat již zmiňované dioxiny či látky jim podobné. Zůstává otázkou, zda tyto látky jsou sledovány během procesu neutralizace i později, spolu se samotnými PCB a PCDD/F. Na toto by bylo třeba znát kvalifikovanou odpověď, kterou občané nemají.

Ani složení již zneutralizovaného kalu není životnímu prostředí příznivé. Jsou přítomny i PCB, rtuť, chlor, olovo a thalium. Za pozornost stojí i to, že obsah spalitelných látek je jen cca 33% (Je to palivo?). Vozit tento materiál až do Litvínova je mírně řečeno iritující a možno říci, že z hlediska životního prostředí, je ostravský kal v největším bezpečí až v cementárenské peci v Čížkovicích při teplotě větší než 1000 °C.

Staré anglické přísloví říká: „Je to poslední stéblo trávy, které zlomí velbloudovi hřbet“

Cementárna ve svém firemním časopisu porovnává znečištění Ústeckého kraje a její přínos k tomu. Například v roce 2009 činily celkové emise prachu – TZL v Ústeckém kraji 3133 tun. Takové množství na nás v tomto roce spadlo a nás znečistilo. Přispěli jsme k tomu všichni nějakým dílem. Cementárna „jen 24 tunami“, což je méně, než 1 %. Je to sice málo, ale aby nám to jedno procento k jednomu procentu nezlomilo hřbet.

Naše společnost je rozmařilá a zhýčkaná a produkuje zcela zbytečně mnoho obalových plastů. Když ale je potřeba tyto plasty likvidovat, tak se vždy zvedne vlna protestů. Je to proto, že lidé mají mnohdy oprávněnou nedůvěru k spalovacím technologiím a jejich kontrole. Technologie výroby cementu umožňuje řadu těchto hořlavých odpadních materiálů využít jako paliva. Tak je tomu i v případě čížkovické cementárny. Ta, kromě uhlí, používá plasty (cca 25%), pneumatiky (cca 15%) i další odpadní látky, tedy i Geobal 4 v množství cca 7 %. Výhodné je, že na rozdíl od spalovny, nevzniká žádný pevný odpad – ten plně přechází do výrobku. Jak již bylo zmíněno, cementárna splňuje všechny podmínky, které jí stanovuje a umožňuje integrované povolení krajského úřadu.

Občané v Čížkovicích a okolí se často soustřeďují na sledování komínu -„jak kouří“. Zde je nutno upozornit, že množství a vzhled kouře a skutečně škodlivých emisí je matoucí, ultrajemné částice a jiné odcházející plyny nevidíme a „bílý kouř“ je jen pára z vody používané v technologickém procesu. To nám signalizuje jen právě použitý technologický proces, nikoli emise a je mimo jiné závislé i na okolní teplotě.

5. Jak dál?

Krajský úřad má pravomoci, aby podniky patřičně vedl k tomu, že jejich činnost nebude škodit našemu životnímu prostředí. Je třeba mít na zřeteli, že v našem kraji je mnoho zdrojů znečištění a tudíž i jednotlivé plnění stanovených emisních limitů neznamená, že výsledné prostředí bude zdravé a v pořádku. Zdravotní situace obyvatel naopak ukazuje, že tomu tak není. Zákony musí sloužit zájmům veřejnosti a ne zájmům úzké skupiny. Poplatky za znečišťování prostředí jsou ekonomickým nástrojem státní politiky životního prostředí. Musejí být takové, aby firmy byly nuceny chovat se tak, jak společnost vyžaduje. Při nedodržování stanovených podmínek, by měly být poplatky pro znečišťovatele likvidační.

K tomu je ovšem potřeba patřičné kontroly, bez které jsou všechna sebelepší preventivní opatření zbytečná. Že je kontrola nutná, svědčí i případy ze zemí, kde by se dala předpokládat kontrola na dobré úrovni.

Jen jako příklad: Prsní implantáty ze zdravotně závadného technického silikonu francouzské firmy PIP byly vyráběny od roku 2001 až do roku 2010. Bylo vyrobeno více než 400 000 kusů a ty byly voperovány ženám ve 45 zemích. Kontrolní orgány zakročily až po naléhavém a opakovaném upozornění zákazníků.

V roce 2010 proběhla v Německu kauza s vejci, která byla kontaminována PCB. Zde došlo k tomu, že krmivo bylo vyráběno z oleje určeného pro technické použití. Olej přišel do styku s nátěrovou hmotou obsahující PCB. I když se o problému vědělo více než půl roku předem, příslušné orgány nekonaly, pravděpodobně ve snaze případ ututlat. Díky mediím se to nepodařilo.

Je zajímavé, že k největším prohřeškům nedošlo chybou v technologiích, ale naopak záměrně - z chamtivosti a z touhy po větším zisku. Jak je tomu s kontrolami stavu našeho prostředí v kraji i v celém státě? Jsou dostatečné? Co o nich veřejnost ví? Odpověď je více než neuspokojivá. Navíc lidem se tak dlouho lhalo, že se zdráhají uvěřit pravdě. Tato situace nahrává vzniku smyšlenkám a tzv. mediální hysterii. Proti tomu je potřeba vytvořit vztahy založené na vzájemné důvěře. Řešení je nasnadě – včasná, pravdivá a dostupná informace. Nechť krajský úřad a jednotlivé podniky uveřejňují všechny výsledky kontrol i interních měření na internetu a závažné informace i v regionálním tisku. Je to v jejich zájmu. Kdyby tomu tak bylo i v minulosti, nemuselo by dojít k podobným kauzám, jako byly ostravské kaly. Nakonec i pro čížkovickou cementárnu se vstřícnost a otevřenost ukázala jako dobrá cesta.

Jako občany Ústeckého kraje by nás měly zajímat především prachové částice a o velikosti PM 10 a PM 2,5, případně menší. Bylo by třeba rozšířit počet měřících míst v kraji. Pozornost by se měla věnovat i těžkým kovům – zejména rtuti, arzenu a olovu, dále potom v imisích přítomnému a přírodě cizímu sirouhlíku (Glanzstoff). Samozřejmě, že kontroly emisí v podnicích a imisí v našem kraji nejsou a nebudou levá záležitost. Například pro přístroj na měření částic PM 10 je cena vyšší než 1 mil. Kč. Argumenty, které uslyšíme, že chybí peníze a tudíž zvyšovat množství analýz není možné, platí jen z části. Dalo by se využívat peněz z evropských dotací. Použití těchto peněz by posloužilo nejen nám, ale i okolním státům.

Pro období 2007-2013 je pro regionální operační program Severozápad k dispozici cca 20 miliard korun z toho na životní prostředí jen 4%, ale na dopravu 40%. (V dopravě se předpokládá, že vzniká největší podíl ultrajemných částeček prachu). Připravuje se program pro období 2014-2020. Ptejme se, proč by nemohlo být vyčleněno 40% na životní prostředí. Tyto prostředky by se použily na nákup měřících zařízení, na laboratorní přístroje, pro kontroly v podnicích a sledování škodlivin, které se v dnešní době sledují omezeně nebo vůbec ne; v neposlední řadě i na výzkum vlivu škodlivých látek, na zdraví občanů v našem kraji.

Co říci na závěr – podnět k článku dala kauza ostravské kaly a cementárna. Možno zodpovědně prohlásit, že samotné spalování kalů při dodržení technologických pravidel má na emise cementárny vliv zanedbatelný. Nicméně si můžeme položit otázku: Co jsme před 30-50ti lety věděli o látkách typu PCB, DDT, PM 10, PM 2,5? Tehdy jsme o nich nevěděli vůbec nic nebo jsme je považovali za bezpečné, a ani jsme po nich nepátrali. Podobně i dnes jistě existují látky škodlivé, které nesledujeme. Tak třeba za deset let nás kromě PCB a PM 2,5 bude zajímat nebezpečná mutagenní látka „XYZ“, která dnes naší pozornosti uniká. Lze tedy uvítat příslib cementárny, že už žádné další dovezené kaly z Ostravska spalovat nebude. Co když právě tato látka „XYZ“ je v kalech přítomna.

Nebylo by dobré nechat se ukolébat, protože ostravské kaly stále budou hrozit. Odhad jejich množství je věrohodný jako předpověď počasí na Velikonoce v roce 2020. Bude jich jistě mnohem více. Kde se objeví příště?

PS: Ostravské kaly slouží jen jako příklad.

Autor: RNDr. Vladimír Mašín je důchodce, pracoval v oboru analytické chemie.

Článek vznikl na základě informací od pracovníků Zdravotního ústavu v Ústí nad Labem, VŠCHT Praha, čížkovické cementárny Lafarge, vedoucích odborů životního prostředí MÚ Litoměřice a Lovosice a z veřejně dostupných informací.

V Lovosicích 8.12.2012

Zdroj: http://www.protikalum.cz/aktuality.html