Reakce občanů proti kalům
spalovaných v čížkovické cementárně ukázaly, že nám
přestává být lhostejné naše životní prostředí, v kterém
žijeme. Autor tohoto článku si klade za cíl s odstupem času
se vyjádřit k některým skutečnostem, které se celé
záležitosti týkají, ukázat na to, co se jeví jako méně
významné a čemu bychom jako občané měli věnovat větší
pozornost a také co v budoucnu od odpovědných orgánů žádat.
Jen mediální hysterie?
Přesvědčili jsme se, že iniciativa
občanů má význam a je nutná, protože orgány, které nás mají
chránit, ne vždy tak činí. Příklad vožení kalů přes celou
republiku nebo snaha části poslanců schválit zákon, který bude
více benevolentní ke znečišťovatelům životního prostředí,
je toho důkazem. Argumentace, že poplatky za nečisté prostředí
učiní podniky neschopné konkurence, je pohrdání zdravím občanů.
Celá akce začala až po upozornění
medii, že díky povolení Krajského úřadu Ústeckého kraje jsou
z Ostravy převáženy kaly, které obsahují škodlivé látky
na litvínovskou skládku. Ty budou posléze použity jako palivo
v čížkovické cementárně. Cementárna se možná trochu
nezaslouženě dostala do středu pozornosti. Jsou zde totiž větší
znečišťovatelé a ti si žijí tiše v pohodě.
Leč na příkladu cementárny a na
průběhu celé akce můžeme sledovat typické reakce potrefených.
Na mediální upozornění, že není něco v pořádku, probíhá
vše podle stejného scénáře. Obviněný se brání argumenty
typu: Jde jen o mediální hysterii, ve skutečnosti se jedná o
banality, látky jsou zcela neškodné, máme prověřené atesty a
důkazy, které to potvrzují. Jde jen o nedorozumění a neznalost
věci.
Dále následuje snaha odvést
pozornost na odbornou rovinu a dokázat, že kritizující autor
vůbec neví, o čem mluví, protože píše o jiné sloučenině než
má na mysli, že tam ve skutečnosti je. V našem případě to
bylo, že má na mysli jedovaté chlorderiváty dibenzofuranu
(uváděné pod zkratkou PCDF) a mluví o furanu, který je prakticky
neškodný.
Zde se využívá úskalí, které
chemie přímo nabízí – malá odchylka v názvu může
znamenat diametrální změnu ve vlastnostech. Například oxid
uhelnatý – smrtelný jed, oxid uhličitý – neškodný plyn.
Nicméně i v chemii se vžilo
používání zkomolených názvů, kterým se nikdo nediví. Jsou to
například názvy léků, pesticidů atd. Zde se drobná nepřesnost
toleruje.
Proto pozor, když se argumentuje
byť oprávněně odbornou neznalostí a silnými slovy o hysterii,
je třeba si všímat podstaty problému. Zde nešlo o přesné názvy
sloučenin, ale o upozornění na špatnost, tj. převážení kalů.
Mimo jiné vyšlo najevo, že podobný materiál se v cementárně
již dávno spaloval, ale bez povšimnutí veřejnosti.
Cementárna, zřejmě překvapena,
zaujala vstřícný postoj, vědoma si své jasné převahy. Má
k dispozici integrované povolení, v jehož rámci činí
to, co jí legislativa dovoluje. Integrované povolení vydal Krajský
úřad Ústeckého kraje a určuje chování cementárny ve vztahu
k životnímu prostředí. Jsou zde stanoveny emisní limity
některých škodlivin a kromě jiného uvádí více než sto
položek látek, které je možno spalovat. Jde o nejrůznější
látky, od organických halogenových rozpouštědel, barev,
destilačních zbytků, hydraulických olejů obsahujících PCB
(max. 10 mg/kg) až po pneumatiky a textil. Takže spalování
ostravských kalů nic nebránilo a ani nebrání.
Nespokojujme se
s tím, že na něco existuje povolení státních orgánů, nemusí
to znamenat, že je to správně.
Limity a hraniční hodnoty škodlivin
Tvrzení, že nebyly překročeny
limitní hranice sledované látky, má veřejnost upokojit, že je
vše v naprostém pořádku. Někdy se ani neudává, kolik
sledované látky bylo nalezeno. K uklidnění stačí, že vše
je lepší, než stanovuje norma. Je jasné, že nějaká hranice
musí být stanovena. Otázka je, jak byla tato hodnota určena.
Stojí za tím složité vědecké zkoumání, že například, když
bude obsah oxidu siřičitého vyšší než 50 mg/m3, tak
to má nedozírné následky a naopak, když bude trochu méně, tak
je vše v pohodě? Samozřejmě, že i při nejlepší vůli
nelze hranici stupně škodlivosti exaktně určit. S jistotou
můžeme jen tvrdit, že daná sledovaná látka je škodlivá, ale
její škodlivý vliv je určován mnoha dalšími faktory. Je to
například přítomnost dalších látek, které mohou mít
synergický efekt v daném prostředí, možnost dalších
chemických reakcí, teplota a další.
Jako příklad, jak se s emisními
limity zachází, může sloužit již zmíněný oxid siřičitý.
Emisní limit činí 50 mg/m3, ale cementárna má od
krajského úřadu povoleno 400 mg/m3, a to proto, že
používá surovinu, která neumožňuje hranici 50 mg/m3
splnit.
Můžeme si klást otázku: co je nám,
jako občanům, do toho, jakou mají surovinu? Nás přece zajímá,
co vypouštějí. Je zajímavé, že někde se na určitých limitech
trvá – např. u azbestu se přestavují a upravují budovy, i když
stojí a využívají se po desítky let. Zde by také stačilo
příslušný povolený limit zvýšit a budova by se stala rázem
obyvatelnou. Vše je zřejmě v rukou příslušného
posuzovatele, my můžeme jen doufat v jeho kompetentnost a
odpovědnost.
Pro naše prostředí je ovšem
určující nejen limitní obsah sledované složky obsažené v m3,
ale i kolik těchto m3 je za danou časovou jednotku
vypouštěno. Je rozdíl zda znečišťovatel vypouští stovky nebo
miliony m3.
Splnění požadovaných limitů
představuje velmi silný argument při dokazování nezávadnosti
daného provozu. Zde se osvědčuje zaštítění renomovanými
vědeckými kapacitami. Ale sebelepšímu odborníkovi nezbývá nic
jiného než skutečný stav porovnat s normou a potvrdit, že
není překročena. Což je jen potvrzením pravdy, která pro
posouzení skutečného problému nic neznamená.
Z pohledu nebezpečí překročení
limitů byla zbytečná spalovací zkouška. Při znalosti složení
kalů bylo pracovníkům cementárny předem jistě jasné, že
k překročení limitů nedojde. I kdyby bylo složení kalů
ještě nepříznivější, tak by si dokázali s problémem
poradit. Třeba tím, že by kalů přidávali méně a
spoluspalování by prováděli místo šesti let o něco déle.
Nespokojujme se
tvrzením, že požadované koncentrace nežádoucích složek jsou
pod stanovenými limity. Chtějme číselné vyjádření aktuálních
i hraničních hodnot. Dále jaké jsou hodnoty u jiných
provozovatelů a jinde ve světě. Uvědomme si, že splnění
stanovených limitů nemusí znamenat, že máme být s daným
stavem spokojeni.
III. Škodliviny,
které dýcháme
Běžné, ale nebezpečné
škodliviny
Mezi nejčastěji monitorované
chemické sloučeniny patří SO2 a NOx. Jde o
oxid siřičitý a oxidy dusíku, které cementárna měří
kontinuálně. Jejich škodlivost je všeobecně známa a často
diskutována. Kontinuálně se měří též TOC, což je celkový
organický uhlík, který sice nevzniká při spalování, nicméně
by bylo dobré znát jeho detailní složení. Dále se vyskytuje
ještě označení VOC, což je takzvaný těkavý organický uhlík.
Při sledování emisí jsou vždy
velmi důležité obsahy těžkých kovů. Ne všechny jsou stejně
škodlivé, navíc řada z nich zůstane v případě
cementárny díky technologickému procesu ve výrobku. Sledují se
v emisích většinou jen 2x ročně. Toto by mělo stačit,
jestliže je zaručeno stále stejné složení vstupních surovin.
Je otázkou zda je vůbec možné toto podmínku splnit při tak
širokém sortimentu odpadu, který je spalován. Sleduje se celkem
dvanáct prvků, přičemž zvláště bychom měli věnovat
pozornost obsahu rtuti, kadmia, thalia, arzenu a antimonu. Vůbec se
nesleduje obsah bromu, který se dříve používal v plastech
jako zpomalovač hoření a mohl by být v odpadu přítomen.
Dioxiny, PCB, PCDD a PCDF
Tato málo srozumitelná označení
se často v diskuzích o kalech vyskytovala. Jde také o látky,
které byly medializovány v minulém roce v souvislosti
s vaječnou aférou v Německu. Pojmem dioxiny chápeme
souhrnné označení skupiny chlorderivátů odvozených od
dibenzodioxinů (PCDD) a dibenzofuranů (PCDF), což někdy vede
k souhrnnému označení PCDD/F. Tyto látky jsou toxické,
karcinogenní, přičemž toxicita závisí na počtu atomů chloru
v molekule. Nejvyšší toxicitu má sloučenina označovaná
jako TCDD. Vznikají při nižší teplotě než 600 °C všude tam,
kde jsou přítomny aromatické uhlovodíky a prvek chlor. Například
v ropných rafineriích, tam kde se spaluje PVC a organický
materiál, ale i při lesních požárech nebo při spalování uhlí
s obsahem chloru v lokálních topeništích.
Dále vznikají při spalování
toxických PCB. PCB je opět souhrnné označení pro polychlorované
bifenyly – látky příbuzné dioxinům. Ty se dříve pro své
výhodné fyzikální vlastnosti používaly jako stálé
plastifikátory do barev, olejů apod. Všechny tyto látky jsou
škodlivé a v přírodě perzistentní, to znamená neobyčejně
stálé a prakticky nerozložitelné. U živočichů se ukládají do
tukových tkání a tak se dostávají do potravinového řetězce.
Teprve při teplotě vyšší než 1000 °C se ireverzibilně
rozkládají a je možno je takto likvidovat.
V integrovaném povolení
Krajského úřadu je v emisích cementárny povoleno 0,1 ng/m3
dioxinů a furanu, přičemž pravděpodobně došlo ke stejné chybě
jako v zmiňovaných mediích a jde zřejmě o PCB nebo PCDD/F.
(Furan, pakliže by byl přítomen, potom by byl zřejmě uveden jako
VOC).
Prach – prachové částice
Prach se zdá být tím nejjednodušším
problémem při sledování čistoty ovzduší, ale není tomu tak.
Zvláště v posledních letech se přichází k závěru,
že prachové částice mají negativnější vliv na lidské zdraví,
než se dříve předpokládalo. Uvážíme-li, že legislativa bývá
za vědeckými poznatky zpožděna deset až patnáct let, není to
povzbudivé zjištění. Při posuzování emisí se prach sleduje
pod zkratkou TZL, což znamená „tuhé znečisťující látky“,
přičemž není specifikována velikost částic, která je však
pro vliv na životní prostředí velice důležitá. Zjednodušeně
lze říci, že čím jsou částice menší, tím více jsou pro
lidské zdraví škodlivější. Velké částice se poměrně rychle
usadí, ale část se jich antropogenní činností přemění na
částice menší. Jistou hranici představují částice o velikosti
10 µm, které se označují PM 10. Jsou-li částice větší,
zachytí se v nose, ale menší mohou přecházet do plic a při
velikosti pod PM 2,5 – to je 2,5 µm mohou vstupovat do plicních
sklípků. Při ještě menších velikostech, kde se již pohybujeme
v nano-rozměrech, se mohou dostávat do krevního oběhu a
mohou se projevovat mnohem nebezpečněji. Jen pro porovnání,
tloušťka lidského vlasu činí 50-70 µm.
Prachové částice jsou nebezpečné
hlavně proto, že mají velký povrch, na který se sorbují
škodlivé látky. Např. VOC, z nich nebezpečné PAU
(polyaromatické uhlovodíky) a i voda a v ní škodlivé plyny.
Spolu s kovy vázané na částicích se z atmosférického
aerosolu potom mohou v dýchacím traktu uvolňovat a být
příčinou nemocí. Jsou názory, že mikročástice v ovzduší
mohou mít větší vliv na změnu klimatu než změny v obsahu
oxidu uhličitého.
Znečistěné ovzduší kontaminované
sedimentujícím prachem nemá jen negativní dopad na lidské
zdraví, ale významně působí na metabolismus a následně i výnos
rostlin a kvalitu pěstované produkce, říká prof. D Pavlíková
z ČZU. Rostliny jsou ovlivněny nejen toxickými prvky a
organickými polutanty, které prach obsahuje, ale i zastíněním
listů rostlin. Prach na povrchu zvyšuje teplotu listu, mění jeho
osvětlení, především působení IČ záření. V důsledku
toho dochází v listu k negativním změnám. Dochází
k omezení rychlosti fotosyntézy (může dojít ke snížení
až na 25%) a tudíž k omezení růstu rostlin a k zvýšení
rychlosti odpařování vody. Zaprášená rostlina nemůže vodu
efektivně využít a trpí suchem, i když by v čistém
prostředí tomu tak být nemuselo. Tato skutečnost je důležitá
zvláště v našem kraji, který nadbytkem srážek neoplývá.
Je zřejmé, že snížení množství prachu v ovzduší by
mohlo mít významný vliv zvýšení efektivnosti zemědělské
produkce.
Stanovení částic o velikosti PM 10
a PM 2,5, případně menších, není jednoduché ani levné.
Nicméně se pro náš kraj jeví jako mimořádně důležité.
Stejně tak důležitá by byla chemická analýza zachycených
částic. Případným radiochemickým značkováním by se dal
zjistit i původ částic. Při celkové chemické analýze by
znalost obsahu chloru mohla odhalit přítomnost dioxinu a dalších
škodlivých látek.
Geobal – palivo budoucnosti?
Samotný problém ostravských kalů
byl podezřelý již v tom, že Ministerstvu životního
prostředí trvalo tři roky, než o případu rozhodlo. Geobal 4
vzniká neutralizací kalů, jejichž hlavní složky jsou ropné
látky a zbytky kyseliny sírové. Jelikož jsou volně skladovány
na Ostravsku celá desetiletí, došlo zřejmě k samovolné
separaci a tudíž zaručit konstantní složení je problematické.
Při neutralizaci kalů vzniká reakční teplo, takže dochází
k částečnému úniku oxidu síry a zajisté též
aromatických uhlovodíků. Při jejich uvolňování je nebezpečí
možné reakce s dalšími látkami. Jelikož je přítomen i
prvek chlor, mohou tedy vznikat již zmiňované dioxiny či látky
jim podobné. Zůstává otázkou, zda tyto látky jsou sledovány
během procesu neutralizace i později, spolu se samotnými PCB a
PCDD/F. Na toto by bylo třeba znát kvalifikovanou odpověď, kterou
občané nemají.
Ani složení již zneutralizovaného
kalu není životnímu prostředí příznivé. Jsou přítomny i
PCB, rtuť, chlor, olovo a thalium. Za pozornost stojí i to, že
obsah spalitelných látek je jen cca 33% (Je to palivo?). Vozit
tento materiál až do Litvínova je mírně řečeno iritující a
možno říci, že z hlediska životního prostředí, je
ostravský kal v největším bezpečí až v cementárenské
peci v Čížkovicích při teplotě větší než 1000 °C.
Staré anglické přísloví říká:
„Je to poslední stéblo trávy, které zlomí velbloudovi hřbet“
Cementárna ve svém firemním časopisu
porovnává znečištění Ústeckého kraje a její přínos k tomu.
Například v roce 2009 činily celkové emise prachu – TZL
v Ústeckém kraji 3133 tun. Takové množství na nás v tomto
roce spadlo a nás znečistilo. Přispěli jsme k tomu všichni
nějakým dílem. Cementárna „jen 24 tunami“, což je méně,
než 1 %. Je to sice málo, ale aby nám to jedno procento k jednomu
procentu nezlomilo hřbet.
Naše společnost je rozmařilá a
zhýčkaná a produkuje zcela zbytečně mnoho obalových plastů.
Když ale je potřeba tyto plasty likvidovat, tak se vždy zvedne
vlna protestů. Je to proto, že lidé mají mnohdy oprávněnou
nedůvěru k spalovacím technologiím a jejich kontrole.
Technologie výroby cementu umožňuje řadu těchto hořlavých
odpadních materiálů využít jako paliva. Tak je tomu i v případě
čížkovické cementárny. Ta, kromě uhlí, používá plasty (cca
25%), pneumatiky (cca 15%) i další odpadní látky, tedy i Geobal 4
v množství cca 7 %. Výhodné je, že na rozdíl od spalovny,
nevzniká žádný pevný odpad – ten plně přechází do výrobku.
Jak již bylo zmíněno, cementárna splňuje všechny podmínky,
které jí stanovuje a umožňuje integrované povolení krajského
úřadu.
Občané v Čížkovicích a
okolí se často soustřeďují na sledování komínu -„jak
kouří“. Zde je nutno upozornit, že množství a vzhled kouře a
skutečně škodlivých emisí je matoucí, ultrajemné částice a
jiné odcházející plyny nevidíme a „bílý kouř“ je jen pára
z vody používané v technologickém procesu. To nám
signalizuje jen právě použitý technologický proces, nikoli emise
a je mimo jiné závislé i na okolní teplotě.
Jak dál?
Krajský úřad má pravomoci, aby
podniky patřičně vedl k tomu, že jejich činnost nebude
škodit našemu životnímu prostředí. Je třeba mít na zřeteli,
že v našem kraji je mnoho zdrojů znečištění a tudíž i
jednotlivé plnění stanovených emisních limitů neznamená, že
výsledné prostředí bude zdravé a v pořádku. Zdravotní situace
obyvatel naopak ukazuje, že tomu tak není. Zákony musí sloužit
zájmům veřejnosti a ne zájmům úzké skupiny. Poplatky za
znečišťování prostředí jsou ekonomickým nástrojem státní
politiky životního prostředí. Musejí být takové, aby firmy
byly nuceny chovat se tak, jak společnost vyžaduje. Při
nedodržování stanovených podmínek, by měly být poplatky pro
znečišťovatele likvidační.
K tomu je ovšem potřeba
patřičné kontroly, bez které jsou všechna sebelepší
preventivní opatření zbytečná. Že je kontrola nutná, svědčí
i případy ze zemí, kde by se dala předpokládat kontrola na dobré
úrovni.
Jen jako příklad: Prsní
implantáty ze zdravotně závadného technického silikonu
francouzské firmy PIP byly vyráběny od roku 2001 až do roku 2010.
Bylo vyrobeno více než 400 000 kusů a ty byly voperovány
ženám ve 45 zemích. Kontrolní orgány zakročily až po naléhavém
a opakovaném upozornění zákazníků.
V roce 2010 proběhla
v Německu kauza s vejci, která byla kontaminována PCB.
Zde došlo k tomu, že krmivo bylo vyráběno z oleje
určeného pro technické použití. Olej přišel do styku
s nátěrovou hmotou obsahující PCB. I když se o problému
vědělo více než půl roku předem, příslušné orgány
nekonaly, pravděpodobně ve snaze případ ututlat. Díky mediím se
to nepodařilo.
Je zajímavé, že k největším
prohřeškům nedošlo chybou v technologiích, ale naopak
záměrně - z chamtivosti a z touhy po větším zisku.
Jak je tomu s kontrolami stavu našeho prostředí v kraji
i v celém státě? Jsou dostatečné? Co o nich veřejnost ví?
Odpověď je více než neuspokojivá. Navíc lidem se tak dlouho
lhalo, že se zdráhají uvěřit pravdě. Tato situace nahrává
vzniku smyšlenkám a tzv. mediální hysterii. Proti tomu je potřeba
vytvořit vztahy založené na vzájemné důvěře. Řešení je
nasnadě – včasná, pravdivá a dostupná informace. Nechť
krajský úřad a jednotlivé podniky uveřejňují všechny výsledky
kontrol i interních měření na internetu a závažné informace i
v regionálním tisku. Je to v jejich zájmu. Kdyby tomu
tak bylo i v minulosti, nemuselo by dojít k podobným
kauzám, jako byly ostravské kaly. Nakonec i pro čížkovickou
cementárnu se vstřícnost a otevřenost ukázala jako dobrá cesta.
Jako občany Ústeckého kraje by nás
měly zajímat především prachové částice a o velikosti PM 10 a
PM 2,5, případně menší. Bylo by třeba rozšířit počet
měřících míst v kraji. Pozornost by se měla věnovat i
těžkým kovům – zejména rtuti, arzenu a olovu, dále potom
v imisích přítomnému a přírodě cizímu sirouhlíku
(Glanzstoff). Samozřejmě, že kontroly emisí v podnicích a
imisí v našem kraji nejsou a nebudou levá záležitost.
Například pro přístroj na měření částic PM 10 je cena vyšší
než 1 mil. Kč. Argumenty, které uslyšíme, že chybí peníze
a tudíž zvyšovat množství analýz není možné, platí jen
z části. Dalo by se využívat peněz z evropských
dotací. Použití těchto peněz by posloužilo nejen nám, ale i
okolním státům.
Pro
období 2007-2013 je pro regionální operační program Severozápad
k dispozici cca 20 miliard
korun z toho na životní prostředí jen 4%, ale na dopravu
40%. (V dopravě se předpokládá, že vzniká největší
podíl ultrajemných částeček prachu). Připravuje se program pro
období 2014-2020. Ptejme se, proč by nemohlo být vyčleněno 40%
na životní prostředí. Tyto prostředky by se použily na nákup
měřících zařízení, na laboratorní přístroje, pro kontroly
v podnicích a sledování škodlivin, které se v dnešní
době sledují omezeně nebo vůbec ne; v neposlední řadě i
na výzkum vlivu škodlivých látek, na zdraví občanů v našem
kraji.
Co
říci na závěr – podnět k článku dala kauza ostravské kaly a
cementárna. Možno zodpovědně prohlásit, že samotné spalování
kalů při dodržení technologických pravidel má na emise
cementárny vliv zanedbatelný. Nicméně si můžeme položit
otázku: Co jsme před 30-50ti lety věděli o látkách typu PCB,
DDT, PM 10, PM 2,5? Tehdy jsme o nich nevěděli vůbec nic nebo jsme
je považovali za bezpečné, a ani jsme po nich nepátrali. Podobně
i dnes jistě existují látky škodlivé, které nesledujeme. Tak
třeba za deset let nás kromě PCB a PM 2,5 bude zajímat nebezpečná
mutagenní látka „XYZ“, která dnes naší pozornosti uniká.
Lze tedy uvítat příslib cementárny, že už žádné další
dovezené kaly z Ostravska spalovat nebude. Co když právě tato
látka „XYZ“ je v kalech přítomna.
Nebylo
by dobré nechat se ukolébat, protože ostravské kaly stále budou
hrozit. Odhad jejich množství je věrohodný jako předpověď
počasí na Velikonoce v roce 2020. Bude jich jistě mnohem
více. Kde se objeví příště?
PS:
Ostravské kaly slouží jen jako příklad.
Autor:
RNDr. Vladimír Mašín je důchodce, pracoval v oboru
analytické chemie.
Článek vznikl na základě
informací od pracovníků Zdravotního ústavu v Ústí nad
Labem, VŠCHT Praha, čížkovické cementárny Lafarge, vedoucích
odborů životního prostředí MÚ Litoměřice a Lovosice a
z veřejně dostupných informací.
V Lovosicích 8.12.2012
