Na zprávu, která nám přišla s podpisem ředitele čížkovické cementárny Lafarge již reagoval náš sympatizant Josef Strašlipka. Po jeho osobní reakci nyní zveřejňujeme také kolektivní reakci Asociace ALERTA. ↓ ↓ ↓
V dopisu nás již na samém začátku překvapuje zvláštní tón, kterým je psán. Na jednu stranu je dopis psán ve vstřícném „přátelském duchu“ a s projevenou ochotou vést dialog. Na druhou stranu, je ale dopis také značně mentorský. Je psán v duchu jakéhosi „tatíkovského“ moralizování a poučování.
Úvodní oslovení „Vážení spoluobčané ze sdružení Alerta“ stejně jako závěrečné rozloučení slovy „S přátelským pozdravem, Ing. Ivan Mareš“ má zřejmě za cíl budit dojem vstřícnosti, respektu a ochoty přistupovat k Asociaci ALERTA jako k plnohodnotnému partnerovi pro diskuzi. Nicméně Ivan Mareš zřejmě bude zklamán! Asociace ALERTA totiž rozhodně ředitele cementárny nepovažuje za „sociálního partnera“, se kterým by chtěla vést přátelský dialog!
Naše asociace vychází z antikapitalistických a antiautoritářských pozic. Mimo jiné to znamená, že elity (kapitalisty, ředitele, vyšší managment…) stojící ve vysokých patrech hierarchie firem (i společnosti jako celku!) považujeme za škůdce a nepřátele svobody, nikoliv za partnery. To vše bez ohledu na to, zda firmy, které tyto elity vedou, produkují společensky potřebné hodnoty. Produkce těchto hodnot totiž v kapitalismu probíhá v rámci procesů a vztahů zatížených vykořisťováním zaměstnanců, drancováním přírodních zdrojů a znečišťováním životního prostředí. Ekonomické elity – jejichž součástí je i Ivan Mareš - jsou těmi, kdo z tohoto vykořisťování, drancování a znečišťování těží: akumulují zisk a upevňují vlastní mocenské podstavení. To jim umožňuje vykořisťování a drancování nejen dále reprodukovat, ale také jej dovést k expanzi a vysoké intenzitě.
Přívrženci volného trhu – a mezi nimi zřejmě i ředitel cementárny Lafarge – často trvají na tom, že jejich motivy v procesu výroby a distribuce jsou jaksi altruistické – tedy, že neregulovaný volný pohyb průmyslových produktů a kapitálu je ze své podstaty dobrý nejen pro ně, ale i pro zbytek společnosti. To je ale nesmysl! Skutečným motivem vedení cementárny Lafarge je produkovat co nejvíce komodit, co nejvíce jich prodat na trhu a maximálně tím navýšit osobní zisk. To znamená co nejvíce snížit výrobní náklady – např. vykořisťováním pracovní síly nebo získáním co nejlevnějšího paliva bez ohledu na možné následky. Jde tedy o zájmy úzké skupiny (majitelů firmy, ředitele, managementu) nikoliv zájem společnosti jako celku.
Ivan Mareš se snaží budit dojem, že mu v první řadě záleží na šetrném zpracování ostravských kalů a snaží se čtenáře přesvědčit o tom, že právě provozem cementárny, které je ředitelem, tento cíl sleduje. Kapitalistická realita ukazuje něco zcela jiného! Primárním důvodem proč cementárna chce spalovat ostravské kaly, není altruistická snaha odstranit staré ekologické zátěže. Primárním důvodem je spíše snaha minimalizovat provozní náklady cementárny (bez ohledu na možné dopady pro okolí) a tím maximalizovat zisk, který připadne vedení firmy. Použití kalů jako „alternativního paliva“ se Marešovi k tomuto účelu hodí. Jeho využití (ve srovnání s užitím jiných paliv) ušetří vedení firmy mnoho peněz. Toto je skutečná motivace pro spalování kalů, nikoliv ekologická uvědomělost a altruismus. Pokud by ostravské kaly představovaly větší náklady než jiná paliva, dalo by se předpokládat, že by o ně čížkovická cementárna nejevila sebemenší zájem a nesnažila by se nás obelstít pohádkou o cementárně, které jde v první řadě o šetrné zlikvidování ekologické zátěže.
Tento fakt je klíčový a určující pro jednotlivé kroky cementárny. Bez ohledu na existující šetrnější alternativy zpracování kalů, je v zájmu vedení cementárny, aby kaly byly spalovány při výrobě v rámci jejího provozu. Tento zájem, je ale kapitalistickým zájmem firmy, nikoliv zájmem zbytku společnosti. Jejím zájmem je naopak zpracování kalů co nejšetrnějšími způsoby, což není spalování v cementárně, jak si ukážeme v další části tohoto textu.
Vyplývá z toho tedy jedna zásadní věc. To co „běžný“ obyvatel sdílí s ředitelem čížkovické cementárny je antagonismus – tedy protiklad zájmů. Ten se projevuje v rámci konfliktu, ve kterém se každá strana snaží prosadit svůj zájem na úkor zájmů strany druhé. Prosazení našeho zájmu nelze docílit přistoupením na hru „sociálního partnerství“, ve kterém by se antagonismus měl odstranit „přátelským dialogem“. Náš zájem – tedy použití šetrných nespalovacích postupů při zpracování kalů – můžeme dosáhnout jedině v opozici vůči vedení cementárny a navzdory jeho zájmům. Nikoliv vyjednáváním, které bude kapitalistické zájmy zohledňovat a ustupovat jim. Nejsou to totiž naše zájmy a nehodláme je zohledňovat, stejně jako kapitalisté nezohledňují zájmy zaměstnaců ani naše právo na život v nezdevastovaném životním prostředí.
Nespalovací technologie
Ředitel Lafarge se ve svém dopisu táže: „Máte nějaký alternativní způsob jak (ovšem ne po kilogramech a v laboratorních podmínkách) ekologicky a bez ohrožení zdraví kohokoliv zlikvidovat 100 až 200 tisíc tun (!) toxických kalů, které už po desetiletí doopravdy ohrožují zdraví dětí, které poblíž těch lagun v Ostravě bydlí a hrají si?“
Ivan Mareš zřejmě pozorně nestudoval náš web. V neděli 4.12.2011 jsme na něm totiž zveřejnili text
Nespalovací postupy pro zpracování kalů a nebezpečných odpadů. Tento text je v podstatě odpovědí na položenou otázku. Poskytuje popis nespalovacích metod, které se mohou stát šetrnou alternativou ke spalování kalů v cementárně.
Ivan Mareš však zřejmě pochybuje, že tyto metody mohou být využity pro zpracování většího množství odpadu. Praxe však dokazuje, že tyto metody jsou využitelné i pro velká množství.
Například ve Spolaně Neratovice nespalovací technologie zpracovala za méně jak rok přibližně 30 000 tun materiálu. Vyčistila ho mimo jiné i od dioxinů a dalších nebezpečných látek. Nutné je zdůraznit, že šlo o materiál více kontaminovaný, než jsou ostravské kaly! Použita byla technologie zvaná zásaditý katalytický rozklad (BCD – Base Catalysed Decomposition). Ta samá technologie, o které jsme již na našem webu informovali a odkazovali na odbornou literaturu, která se využitím této technologie zabývá.
Zpracování 30 tisíc tun za několik měsíců rozhodně nelze považovat za provoz v laboratorních podmínkách, ale za plné provozní podmínky pro zpracování vysokého množství kontaminovaných odpadů. Podobné technologie jaké využívá Spolana Neratovice, používají běžně i v Austrálii, Kanadě, USA, Novém Zélandě. Použily se ale také ve Španělsku, Polsku či Německu. Nespalovací technologie slouží k čistění starých ekologických zátěží nebo likvidaci chemických zbraní a zpracovávají velká množství materiálu.
Samozřejmě chápeme, že je v rozporu se zájmem čížkovické cementárny podobné nespalovací metody využívat na zpracování ostravských kalů. Tento fakt nás však nechává klidnými. Jak jsme již uvedli: podnikatelské zájmy vedení cementárny nejsou našimi zájmy a nehodláme je jakkoliv zohledňovat, nebo dokonce usilovat o jejich naplnění. Místo toho budeme navzdory cementárně prosazovat využití nespalovací technologií, protože to je náš skutečný zájem.
Zdroj informací
Mezi další otázky ze strany Ivana Mareše patří tato: „Kde jste čerpali informace?“
Tato otázka má zřejmě naznačit, že zdroje, ze kterých čerpáme, jsou podle Mareše nedůvěryhodné a nepřesné. Abychom to uvedli na pravou míru. Naše stanoviska nejsou pouhým reprodukováním informací z jednoho zdroje a nevznikají bez předcházející reflexe a porovnání různých zdrojů. Čerpáme z mnoha zdrojů – od masmédií, nevládních organizací a vyjádření zastupitelstev, přes odborné studie a úřední záznamy až po vyjádření subjektů jako je Ostramo, Čistá Ostrava, skládkový komplex Celio a.s. či cementárna
Lafarge Cement, a.s. Mnoho informací z těchto zdrojů nám pomáhá shromaždovat náš sympatizant na blogu
http://kauza-geobal4.blogspot.com
Je však důležité zdůraznit, že některé zdroje (logicky!) považujeme za důvěryhodnější než jiné. Tam kde dva zdroje přinášejí odlišná či dokonce protikladná stanoviska, hledíme na postavení a zájmy těch co je zveřejnili. Například tržní subjekt, který má ekonomický zájem na spalování kalů ve své provozovně (např. cementárna Lafarge Cement, a.s.) pro nás v ekologických otázkách bude méně důvěryhodný zdroj než nezávislá odborná studie či vyjádření experta na toxické odpady z nevládní organizace. Člen „nevládky“, nebo autor odborné studie nemá v posuzování ekologických dopadů různých variant ekonomický či mocenský zájem na prosazení jedné konkrétní varianty. Vždy bude v jeho zájmu prosadit variantu nejšetrnější k životnímu prostředí a zdraví lidí, což se o cementárně říct nedá. Ta bude vždy v první řadě sledovat ekonomický a mocenský zájem – akumulaci kapitálu. Zájem ekosystému či lidí pro ni bude vždy podružný.
Ivan Mareš ve svém dopise tvrdí že: „Lafarge celosvětově, naši společnost nevyjímaje, velmi dbá o soulad s přírodou, o její ochranu ale především o ochranu zdraví a bezpečnost všech, kteří jsou s námi v jakémkoliv vztahu.“ Mareš však nějak zapomněl dodat, že na tyto hodnoty jejich firma dbá jen do té míry, dokud jí to umožňuje expandovat a zvyšovat zisk. Brzdí-li však zájmy lidí či ekosystému expanzi firmy, pak zapracují zákony trhu a soulad s přírodou i ochranou zdraví letí přes palubu.
Nemyslíme si ale, že firma Lafarge je v tomto nějak výjimečná. Podobně jednají i ostatní kapitalistické subjekty, které chtějí zachovat svou existenci v konkurenčním prostředí trhu. Tento antisociální přístup je obsažen v samotném základu tržní ekonomiky a jejích zákonů. Ten kdo se těmto neetickým zákonům trhu vzpírá, sice může získat označení dobrý člověk, nikoliv však dobrý podnikatel. Projevování altruismu a důsledného environmentalismu pro tržní subjekt totiž znamená prohru v konkurenčním boji a tedy konec existence jakožto podnikatelského subjektu. Altruismus a úcta k životnímu prostředí vždy budou v protikladném vztahu ke kapitalismu a jeho zákonům svobodného trhu! „Altruistický kapitalismus“ je stejnou utopií jako „zelený kapitalismus“.
Pohádka o emisních limitech
Ivan Mareš se v dopise snaží obhájit neobhajitelné: Stanovení emisních limitů pro cementárnu Lafarge, které jsou vyšší než u jiných cementáren. Za obhajobu považuje doložení důkazů o tom, že stanovené emisní limity jsou v souladu s tzv. evropskou i národní legislativou. Mareš ale zcela ignoruje fakt, že naše kritika emisních limitů není založena na zpochybňování jejich legality, ale na zpochybňování jejich legitimity! Netvrdíme, že stanovené emisní limity nejsou v souladu s legislativou. Tvrdíme, že nejsou v souladu s našim zájmem a právem žít v nezdevastovaném životním prostředí a bez zvýšeného ohrožení našeho zdraví. V několika textech na našem webu jsme již zdůraznili, že legislativní stanovení emisních limitů nepovažujeme za záruku bezpečnosti provozu. Je-li emisní limit legální, nemusí to automaticky znamenat, že jeho dodržení garantuje minimalizaci negativních dopadů na pro životní prostředí a lidi v okolí provozovny. Legální rámec sice zajišťuje podnikatelskému subjektu možnost bezbariérově podnikat a vyžadovat v této oblasti ochranu státní moci. Tento legislativní rámec ale nemusí nic vypovídat o skutečných dopadech na životní prostředí či zdraví lidí. Stačí porovnat legislativní ustanovení v jednotlivých zemích, aby člověk pochopil, že přístup v otázkách emisních limitů se na mnoha místech ve světě výrazně liší. To co je v jedné zemi legislativně posuzováno jako vážné překročení emisních limitů a ohrožení zdraví obyvatelstva, je v jiné zemi naprosto v souladu s legislativou označeno za bezpečné.
Tyto výrazné rozdílnosti mohou být určovány různými faktory. Někde zapracuje lobbing korporací či korupce, jinde „pomáhá“ realizace agendy té či oné vlády či politické strany. V některých zemích Asie, Afriky či jižní Ameriky, ale i Evropy pak významnou roli hrají nadnárodní instituce jako je Mezinárodní měnový fond, Světová banka nebo Světová obchodní organizace. Ty půjčují státům peníze a tyto půjčky podmiňují odstraňováním bariér volnému trhu. Jsou-li tedy bariérou ekologické normy a emisní limity, pak jsou na pokyn těchto institucí předefinovány, tak aby bariérou přestaly být.
Žijeme v období globalizovaného kapitalismu a je tedy důležité si uvědomit, že legislativa jednotlivých států i unií stanovuje normy, které jsou výsledkem střetu zájmů mezi podnikatelskými elitami a neprivilegovanými třídami. Zákony a normy jednotlivých zemí vznikají na základě momentálního poměru sil těchto dvou skupin. Tam, kde ekonomické elity dokážou organizovaně a bezohledně prosazovat své zájmy, tam zákony neskrytě upřednostňují jejich zájmy na úkor zájmů nižších vrstev či životního prostředí. Tam, kde neprivilegované masy přistupují ke kolektivní obraně svých zájmů, jsou legislativní nastavení o něco příznivější pro tento lid.
Neděláme si však žádné iluze, že by státní legislativa mohla někdy plně sloužit zájmům neprivilegovaných lidí nebo k ochraně ekosystémů. Státní zákonodárci a úředníci plní funkci jakési pomocné síly ekonomických elit a jsou pod jejich kontrolou. Tato pomocná síla pomáhá udržovat v chodu ekologicky nestabilní kapitalistický systém a sociální nerovnosti, které elitám zajišťují zvýhodněné mocenské postavení a zisk. Legislativa – a to včetně té co stanovuje emisní limity – bude vždy v první řadě sloužit zachování statusu quo. Stavu ve kterém ekonomický zájem podnikatelských subjektů a vládnoucích tříd bude vždy upřednostňován před zájmy neprivilegovaných vrstev společnosti. Stavu, ve kterém emisní limity zaručují legalitu podnikatelské činnosti, ale obyčejnému člověku dají jen mizivé záruky bezpečnosti.
Asociace ALERTA – 17.12.2011
Zdroj: http://alerta.cz/?p=3093
